Narodil se v Praze na Žižkově jako syn Antonína Nového a Cecilie rozené Valentové. Ke hraní jej přivedl otec, který jako pražský vrchní hasič zajišťoval požární hlídku ve všech tehdejších kinech, a strýc Miloš Nový, jenž jej brával s sebou do Národního divadla, kde hrál. Na otcovo přání se vyučil sazečem, aby měl jisté živobytí, přestože jeho zájem směřoval k divadlu. Již v této době hrál ochotnické divadlo.
Od roku 1918 dostal Oldřich Nový angažmá v divadle v Ostravě a o rok později odešel do Brna, kde se stal ředitelem tamní operety v Národním divadle. Jeho přínosem tomuto žánru bylo hlavně zinteligentnění děje, odstranění pozlátka a přiblížení divákovi ale zároveň zvýšení jeho umělecké hodnoty. Po patnácti letech odsud pro neshody ve vedení a dramaturgování odešel do Prahy, kde se stal ředitelem Nového divadla. Zde mohl konečně vyzkoušet žánr, který v Brně neprosadil: hudební komedii. Na rozdíl od operety, kde jsou nejdůležitější písně a jednotlivé komické výstupy působí spíše jako předehra k árii na aplaus, v hudební komedii (tak, jak ji Nový pojímal) byla píseň spíše pokračováním mluveného dialogu, který přejde do zpěvu jen proto, že slovo nezpívané již k vyjádření citů nestačí. Zahájil v roce 1934 komedií "Štěstí do domu" a pokračoval nespočetnou řadou dalších titulů, kritikou velmi vysoce hodnocených. Teprve po filmových úspěších se Novému podařilo naplnit divadlo tak, že s jedním titulem vydržel celou sezónu. Jeho divadlo bylo charakterizováno jako "opereta pro kulturní lidi" (E. Bass).
Dne 11. června 1936 se oženil s uměleckou fotografkou Alicí Wienerovou, dcerou zámožného ředitele pražské banky. Společně vychovali "adoptivní" dceru Janu (*1937), později provdanou Včelákovou, která sice byla dcerou Oldřicha Nového, ale nikoli Alice; totožnost její biologické matky Nový nikdy neprozradil. Po nástupu nacismu hrozila Alici deportace do koncentračního tábora, kvůli jejímu židovskému původu. Nový jí dlouho bránil tím, že se s manželkou odmítal rozvést. Nakonec jej roku 1944 společně s Alicí odvezli do tábora pro manžele ze smíšených manželství a tzv. míšence. Nový byl deportován do Hagiboru a pak do Osterode v Sasku a jeho manželka do Terezína. O dceru Janu se v té době starali manželé Lelkovi, majitelé továrny na skelný papír v lázních Bělohrad.
Za okupace se však Oldřich Nový paradoxně i nejvíc prosadil ve filmu. Poprvé se objevil již v roce 1922 v němém filmu Přemysla Pražského Neznámá kráska, ale od té doby se objevil jen v malých roličkách. Až roku 1939 přišel Mac Frič a jeho Kristian. To byl Nového nejúspěšnější film. Následovalo mnoho hudebních komedií, které obvykle od hloupého scénáře zachraňoval svým skvělým herectvím.
Po válce jej politický režim umělecky zničil. Jeho milovanou operetu a hudební komedii označil za buržoazní přežitek a zakázal i filmovou tvorbu, jež není v duchu se socialistickým realismem (budovatelství). Největší poválečný filmový úspěch přišel s rolí René Skalského v parodii na romantický žánr Pytlákova schovanka. Úspěch se však dostavil až mnohem později - dobové publikum parodii většinou nepochopilo a komunistická kritika film odvrhla s tím, že „bolo škoda filmovacieho materiálu“. Dále se Nový objevoval spíše v menších vedlejších rolích méně zajímavých a nehodnotných snímků (z tohoto stereotypu vybočuje například film Fantom Morrisvillu a režiséra Podskalského Světáci).
Většinu energie zaměřil na divadlo, hostoval po celé republice, režíroval několik úspěšných her i hrál mnoho úspěšných hlavních rolí. Mimo jiné v karlínském hudebním divadle režíroval velmi oblíbenou operetu Mamzelle Nitouche, ve které zpíval Célesténa po boku Stanislavy Součkové.
Několik posledních příležitostí mu přinesla televize. Zahrál si v bakalářské povídce a především v osmidílném seriálu Fan Vavřincové (mimochodem autorka námětu filmu Eva tropí hlouposti) a Jaroslava Dudka Taková normální rodinka (1967 – 1971), kde ztvárnil neodolatelně komisního, ale lidsky půvabného účetního Jana Koníčka.
Posledních deset let života téměř nevycházel ze svého bytu, protože nechtěl být svými fanoušky poznán. Chtěl zůstat v paměti jako milovaný Oldřich Nový, Kristian.
Jeho životním krédem bylo: “Smích je kořením života a dokud se člověk dovede smát, je živ. Až se začnou všichni lidé na sebe usmívat a přestanou si kopat jámy, pak bude na světě blaze. “. Podle něho žil, tvořil i jednal.
Oldřichu Novému jsou také věnovány fanouškovské stránky, obsahující množství fotografií, k nimž přibudou i všechny dosud nalezené nahrávky tohoto herce, včetně raných písniček z brněnského období a rozsáhlé dokumentaristické písemné práce o jeho divadelní činnosti. Většina písniček vyšla na CD Kombiné něžné.
zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Old%C5%99ich_Nov%C3%BD
