Mládí
Julius Zeyer byl synem Jana Zeyera a jeho ženy Eleonory. Otec pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny ze Štrasburku a matka z židovské rodiny, která se ale již delší čas hlásila ke katolictví. Jan Zeyer byl velkoobchodník s dřívím, ale po jeho předčasné smrti se vedení podniku ujala Eleonora a svého syna Julia od té chvíle pečlivě připravovala na budoucí převzetí rodinné firmy. Vyučil se ve Vídni tesařem, pak Julius studoval na obchodní reálce, poté zkusil techniku, ale nakonec vypomáhá své matce v závodě. Ve svých dvaceti letech odešel na zkušenou nejprve do tesařské dílny ve Vídni a následně procestuje Německo, Švýcarsko a Francii. Po návratu domů se matka Eleonora rozhodla podporovat svého milovaného syna v jeho literární kariéře, po které on sám již léta toužil. Takto zajištěn nemusel mít obavy, že by se psaním neuživil. Julius Zeyer se na filozofické fakultě se zapsal na přednášky z filozofie, estetiky, etiky, logiky a dějin filozofie, které však navštěvoval tak, jak to jemu osobně vyhovovalo. Intenzivně se také věnoval studiu jazyků, naučil se anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, rusky a polsky. Údajně si osvojil také základy sanskrtu a koptštiny.
Spisovatel, básník, dramatik
Zeyerovy literární začátky nebyly zrovna šťastné. Debutoval poměrně nepovedenou humoristickou povídkou Krásné zoubky (1873). Poté se jeho pozornost náhle obrátila opačným směrem - do oblasti magie, okultismu a také zednářství. Odtud pramení i námět k jeho pozdějším, rovněž nepříliš zdařilým, Fantastickým povídkám (1882). Od magie, okultismu a zednářství již nebylo daleko k obdivu ke středověkým ideálům, které se staly častou inspirací v další Zeyerově tvorbě (např. Román o věrném přátelství Amise a Amila (1880), Maeldunova výprava (1896), Kronika o svatém Brandanu (1886) nebo V soumraku bohů (1898) ). Tématem těchto děl je zápas dohasínajícího pohanství s počínajícím křesťanstvím. Zeyer se snažil prosadit také na divadle, ale jeho dramatická tvorba připomínala ze všeho nejvíce lyrickoepické básně, určené k inscenování. Jednalo se o díla často literárně krásná, ale pro divadelní provedení nevhodná. Tak vznikla hra Sulamit (1885), ale také inscenace inspirované náměty z českých dějin – např. Neklan (1893) nebo Šárka (1906). Nejznámější hrou Julia Zeyera je Radúz a Mahulena (1898), která se hraje dodnes a v roce 1970 byla dokonce zfilmována (režie Petr Weigl). Julius Zeyer celý život velmi trpěl tím, že neměl na divadle příliš velké úspěchy. Tento fakt byl i důvodem rozpadu jeho přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který byl jako dramatik mnohem známější. Zeyerovo dramatické dílo ale často zlákalo hudebníky – k Radúzovi a Mahuleně složil hudbu Josef Suk, Leoš Janáček si zase zvolil Šárku jako libreto pro svou první stejnojmennou operu a na libreto podle povídky Kunálovy oči složil operu Otakar Ostrčil.
Největším románem Julia Zeyera je pak autobiograficky laděné dílo Jan Maria Plojhar (1891), v němž se také poprvé výrazněji objevují prvky mesianismu, kdy Zeyer přirovnává osudy české země k utrpení Kristovu. Téma mesianismu rozvinul silněji také v povídkovém triptychu Tři legendy o krucifixu (vydaném posmrtně v roce 1906). Nejvýraznější skladbou ze závěru Zeyerovy tvorby jsou Troje paměti Víta Choráze (posmrtně 1905), rovněž autobiograficky laděné dílo s výrazně dekadentními rysy (náznaky dekadence se objevují již u Jana Marii Plojhara a u díla Dům U tonoucí hvězdy (1897)).
Cestovatel
Julius Zeyer procestoval na svou dobu obrovské množství zemí – již v mládí to byla oblast dnešního Rakouska, Německa a Francie, později také Nizozemsko, Belgie, Španělsko, Polsko, Rusko (zde se ocitl několikrát jako vychovatel), Slovinsko, Chorvatsko a také Afrika a řada dalších míst. Některé exotické země, které třeba ani reálně nenavštívil, se pro něj staly i tvůrčí inspirací – Japonsko pro román Gompači a Komurasaki nebo drama Lásky div (1894), Čína se objevuje v povídce Zrada v domě Han (1881) či v dramatu Bratři (1882), Indie v povídkách Kunálovy oči (1906) a Island v již zmíněném V soumraku bohů. Z cizích kultur si ale pro svou tvorbu vybíral jen to, co odpovídalo jeho osobní představě o kráse, ušlechtilosti a estetičnosti. Mýty a legendy těchto zemí tak přetvářel k obrazu svému. V souvislosti s těmito náměty se u něj hovoří o tzv. obnovených obrazech. Nejvíc ve svém životě cestoval v době, kdy byl vychovatelem u hraběte Harracha (1882).
Sběratel
Julius Zeyer po celý život sbíral památky výtvarného umění, které shromažďoval ve své vile v Praze - Horní Liboci (bydlel při ohradní zdi obory Hvězda). Zdědil, ale především sám nakupoval jak nábytek a další zařízení interiéru, tak originály soch, obrazů a klenoty, proslulá byla jeho sbírka prstenů. Dále sbíral sádrové odlitky slavných středověkých či renesančních artefaktů, zejména krucifixy a madony. Na cestách kupoval exotická díla mimoevropského původu, zejména z Dálného Východu. Jeho sbírka z větší části přešla odkazem do Národního muzea a je dnes rozdělena podle provenience starožitností na dvě části, exotika jsou uchovávána v Náprstkové muzeu.
Závěr života
Julius Zeyer byl v osobním životě velmi komplikovaný člověk. Svými přáteli byl označován za člověka něžného a křehkého. Z jeho korespondence víme, že po celý život trpěl depresemi a úzkostnými stavy. Jak již bylo uvedeno výše, někteří autoři z různých indicií dovozují jeho homosexualitu nebo přinejmenším „homoerotickou konstelaci“, což bylo v té době společensky zcela nepřijatelné. Velmi také trpěl celoživotní osamělostí a dost přecitlivěle reagoval na nepříznivé kritiky svého díla a malý zájem čtenářů.
Poslední léta života prožil ve Vodňanech a v samém závěru se uchýlil ke svému blízkému příteli a mecenáši Josefu Hlávkovi na jeho zámek v Lužanech a pak do jeho pražského paláce. Občas pobývá v Praze také u své sestry Heleny Jungfeldové, u níž umírá 29. ledna 1901 na selhání srdce. Ačkoli si přál být pohřben na lesním hřbitově u Vodňan, odpočívá jeho tělo v Praze na Slavíně, kam byl uložen jako první 31. ledna 1901.
zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Zeyer
